Fotogalerie

 Dnes se nás neptejte, jaké si přejeme povolání. Dnes to nebudou popeláři, doktoři, kosmonauti … .Dnes chceme všichni být cirkusáky. Protože jsme zjistily, že přesně v tomto oboru vynikáme. Žonglování i akrobatické kousky zvládáme skvěle. A ještě se u toho dobře bavíme. Prožily jsme veselý den v cirkusové školičce.  

 Víte, jak to vypadá, když si spolu hrají pirát s popelářem? Když žralok chová ovečku a tančí spolu policista s mořskou pannou? My ano. Přesně to, a ještě spoustu jiných podivností, se dnes u nás událo. Prostě se rejdilo. Rejdili papoušci, berušky, kočičky, princezny, dokonce se přidal i keř s ptačím hnízdem, Spongebob, Superman, zdravotní sestřička, hasič, rytíř … a věřte nevěřte, přidal se i hroch a dokonce mrkev. Mrkev měla chvilkami obavy, neb jí pronásledoval kůň, a i pan kuchař po ní pokukoval. Mrkev nakonec přežila, ale odpoledne nás prý čeká mrkvová pomazánka, tak uvidíme. Celé to rojení bylo veselé, proložené různým hraním a baštěním. Za všechny dobroty na maškarní stůl moc děkujeme.

 Středečnímu odpoledni u Sluníček vládla oranžová barva. Barva patřící podzimu a dýním. Dýně se ujaly hlavní role naší sešlosti s dětmi a rodiči. Dýně tvářící se vesele, drsně, rozpustile, potměšile či hrozivě. To, jak se dle přání malých Sluníček podařilo rodičům dýně vyřezat. V některých případech se nože ujalo i samo šikovné Sluníčko. Odpoledne jsme si dohromady krásně užili. K dobré náladě přispěly i rohlíčky, našimi Sluníčky pečené. Večerní přehlídka dýňových rozsvícených tváří měla tu správnou atmosféru a dětské tváře se rozzářily úplně stejně. A o to přeci jde. Díky vám, kteří jste přišli a o tu záři se zasloužili.

Dnes k nám přijelo kino. Chvíli to vypadalo, že to není kino, ale balón, ve kterém odletí celá naše školka. Ba ne, bylo to kino, ve kterém se můžeme povalovat po zemi. Nejprve se šla povalovat Sluníčka a opravdu vyletěla až do nebes. Né v balónu, ale přímo v raketě. A hned až ke hvězdám, oblétla planety, podívala se na naši Zemi z výšky, a dozvěděla se proč na ostatních planetách nemůžeme žít.

 Po přistání pustila Sluníčka do kopule Kočičky. Ty nám nikam neodlétly, ale zjistily, proč se na Zemi mění roční období.

 Povalování v kině se nám moc líbilo.

 Podzimní dny přinesly čas svíček, návštěv hřbitovů a vzpomínek na naše blízké, kteří už s námi nejsou. Právě o tom jsme si dneska povídaly. A protože ani oni blízcí by si určitě nepřáli, abychom moc smutnily, tak se naše povídání pomalu změnilo v dovádění, hraní a tančení. Tu spolu soutěžil kostlivec s čarodějem, tu tančila kouzelnice s dýní a do toho poletovali netopýři a pavouci. Kdejaká havěť se přátelila s upíry a společně se vrhli i k tabulím na nichž nás lákaly dobroty v podobě duchů, pavučin, košťat a všeho možného. Za to vše moc děkujeme maminkám i babičkám. Prožily jsme veselý den.

 ,,Ví někdo z vás, o čem bude dnešní pohádka?“ Na otázku před začátkem představení se hlásí jedna z Kočiček: ,,Jo, jo, vím, o modrém … modrém OSLÍKOVI!“ ,,Né, o modrém beránkovi“ povídá jiná Kočička. A bylo to tak.

 Byl jednou jeden stoleček a v tom stolečku domeček. Tak to se nám moc nezdálo, ale ukázalo se, že tomu tak opravdu je. Ve stolečku byla dokonce celá Fialková ulice a v domečku bydlela Kristýnka. Užívala si prázdniny s pejskem Vildou a zachraňovala obláček. No opravdu. Jeden z načechraných obláčků se asi na obloze moc vrtěl a spadl na zem. Ten se tolik vylekal, že už se nikdy nedostane nahoru na nebe. Ale to nepočítal s bystrou Kristýnkou. Ta hned zahájila záchrannou akci, do která zapojila pana policistu z blízké křižovatky a dokonce hasičské auto. Páni hasiči vystavěli žebřík až do nebes a po něm, s výraznou pomocí tety Petry, se náš obláček – Modrý beránek, dostal na své místo. A teď už jen potlesk a na shledanou pane kejklíři Slávku.

 Ve čtvrtek dopoledne se přihnal vítr přímo ukrutný a oznámil nám, že je tu podzim se vším všudy. Třeba s pouštěním draků, nebo sklízením podzimních plodů. Pouštění draků necháme na jindy, ale s podzimními plody jsme si odpoledne vyhrály. Vybaveny kartičkami na razítka jsme se vydaly po naší zahradě vyhledat podzimní otázky. Na cestě nás doprovázeli rodiče a po společném vyluštění odpovědí a vyplnění kartičky nám dala paní učitelka bramboru. Protože brambora, to je královna podzimních plodů přímo lákající k hrátkám. Třeba z ní vytvořit skřítka podzimníčka. K tomu nám pomohly další podzimní skvosty přírody. Vesele barevné listy, rudé plody hlohu a mnoho dalších. Tvoření nás bavilo. Svého skřítka jsme si pojmenovaly a za chvíli se k sobě tulili Veselí ježci s Karlem IV. Přidali se Žabák s Bambulákem a Žaluďákem. A spousty dalších. Skřítků se nám urodilo.

 Poté přišel čas k navštívení stolu plného dobrot. Naše maminky to s bramborami umí nejen při tvoření, ale i v kuchyni. A tak jsme mohly ochutnat placky na slano i na sladko, bramborové mufiny, vřetena, tyčinky, a dokonce i koblížky. K tomu ještě spoustu dalších dobrot, za které moc děkujeme. Vše jsme to zapíjely teplým ovocným a mátovým čajem, protože k podzimnímu počasí čaj patří zrovna tak jako hrátky. A ty jsme si tedy užily.

 Máme my to ale štěstí, že v naší vesnici bydlí kromě dětí i koníčkové. A ještě větší štěstí máme, že se na ně můžeme chodit občas podívat, a dokonce si i zajezdit. Což není jen tak. Před ježděním je třeba koníky vykartáčovat a hlavně si vyslechnout pravidla, aby tato zábava byla bezpečná, a pro nás i koníky příjemná. Také jsme si prohlédly a pohladily králíčky s morčátkem.

 Přeci jen nejvíc nás bavilo ježdění. Pro mnohé z nás byl pohled na svět z koňského hřbetu novinkou, ale našli se i jezdečtí mazáci.

 A čím to, že máme ono štěstí? To je tím, že u nás v Lipí bydlí Štěpánek se svými rodiči a zvířátky. A právě těm je třeba poděkovat, že nám takovéto dobrodružství umožní.

 Každý den zažívá naše kuchyně fofr, aby nás všechny nakrmila. Dnes to nebyl fofr, ale přímo smršť. V kuchyni se krájelo, smažilo, mazalo … jak už to tak při oslavách bývá. A že to byla oslava veliká. Jak by taky ne, když bylo třeba rozloučit se s uplynulým školním rokem. A tím došlo na smutnější chvilku, která doprovází každý červen. Naši předškoláci opouští zdi školky, ve které před lety zažívali první chvilky odloučení od maminek. Školky, kde prožívali první velká kamarádství a vytvářeli si vzpomínky na celý život. Teď už z nich jsou mazáci, připraveni na vstup do velké školy. Tím uvolní místo novým malým školáčkům, které to vše ještě čeká. A ty jsme na oslavě taky přivítali.

 Sluníčka nám předvedla malé vystoupení, čímž ukázala, jak je básničky a písničky baví.

 Prostřené tabule plné výtvorů z naší kuchyně byly v obležení. Extra vypečené řízečky i dobře naložené utopence šly na dračku. Na jednohubkách rodiče ochutnali, jaké pomazánky děti svačí. A hned se rojily žádosti o recepty.

 I ve fotokoutku bylo stále plno. Zájem o bláznivé fotky byl veliký.

 Sluníčko vykouklo, aby se podívalo na vyzdobenou zahradu a ta se mu tak líbila, že už se za mraky neschovalo. Mohlo tak sledovat veselou zábavu, která se záhy rozjela.

 Akci můžeme považovat za skončenou a nad míru vydařenou. Teď už zbývá jen poděkovat všem, kteří na akci jakkoliv pomohli. A těm, kteří se jí zúčastnili. A hlavně, hlavně musíme zamávat těm našim velikým školákům na cestě do světa.

 Přeci jen jsme se rána dočkaly, ač se to večer zdálo nemožné. Moc jsme se těšily na velkou záchrannou akci. Radost nám pokazil vzkaz od Zla, které se ještě z posledních sil pokusilo ublížit a někam zašantročilo trička, která nám dala takového malování a tvoření. No nic, máme zapakováno, máme za sebou opět skvělou snídani a dobrodružství volá. Hra na Štěstí dnes měla jinou, o hodně kratší podobu a vyhrála v ní Sandra, což znamená, že má čest vytáhnout poslední hřeb ze Srdce.

 Jaký byl náš údiv, když ve skále leželo úplně červené srdce. Přesto jsme k němu přistupovaly s velikou úctou. Sandruška vytáhla hřeb a pod ním už nebyl žádný úkol, kterým by nás Zlo chtělo nachytat. Naopak jsme se dočetly, že můžeme vzít Srdce do ruky a dojít s ním po určené trase k Černokněžníkovi. Velice opatrně jsme tak učinily a na konci trasy se objevil palouk se zříceným hradem. Podle pokynů jsme položily Srdce na určené místo a Černokněžníka zavolaly. Teď chvíle napětí, kdy naše srdíčka bila jak o závod.

 A je to tu! Černokněžník vyslyšel volání, vyšel ze zdi a pátravě si nás prohlížel. Ani jsme nedutaly. Na otázku, zda jsme mu opravdu my přinesly zachráněné Srdce, jsme sotva píply, že ano. Ještě nám trošičku nevěřil a dal nám záludné otázky, kterými se ujistil, že tomu tak je. Protože si jsme jistí, co tu poslední dny prožíváme, byly naše odpovědi správné. Víme, jaké postavy jsme zachránily, jak se nám to podařilo, kde bydlíme, jak se jmenuje pes paní domácí…….., prostě spousta správných odpovědí a za každou z nich se spustil ze stromu jeden ze tří pytlů.

 Když se pytle dotkly země, Černokněžník uvěřil a odčaroval zámek, za nímž byla princezna vězněna. A princezna Krasomila Úžasná, celá duhově zářící, s nebesky jasnými vlasy a nadpozemským úsměvem vyšla ze zbořených zdí. Dech se nám zatajil. DOKÁZALY JSME TO! ZACHRÁNILY JSME PRINCEZNU!

 Princezna nám srdečně poděkovala, předala diplomy za záchranu, a i Černokněžník zjihl. Ptal se, proč byl vlastně zlý, že to bylo naprosto hloupé a nesmyslné. V pytlích, které jsme si správně vyhádaly, se dokonce nalezla zmizelá trička!

 A to je vše přátelé. Za tyto dny se potvrdilo, že máme dobré srdce, a to je pro život to nejdůležitější.

 Ještě jsme si stihly vycákat nohy v užovkovém jezírku, teď se tu naposledy naobědváme a hurá do autobusu a domů. Už se na vás móc těšíme, naši rodičové ????.